„Pokud hudba není jiná, není prostě dobrá.“
James P. Honey
Podivná směsice muzikantů z londýnského předměstí – kytara, cello, housle, bicí, občas kytara nebo cestovní harmonium – s ještě podivnějším chlapíkem vpředu. Na scéně se pohybují od roku 2010. Je to rap? Je to antirap? Je to sugestivní a hodně neuchopitelné! Někteří tam slyší Cavea, někteří Cohena, jiným můžou Burriers evokovat ranou PJ. Mně havraní projev třiatřicetiletého J. P. Honeyho navíc připomíná jednoho nositele Nobelovy ceny… a mimochodem jeho profil také. Tím ale veškerá podobnost s Bobem končí, snad až na zásadní význam textů. O čem tedy?
„Zpívám a mluvím o bordelech pro milionáře a milenkách, schovanejch v bunkru. Nebo o tvářích na obálkách časopisů pro bohatý. O lidech pochybnýho charakteru a divnejch zvyků. O tom, jak se k nám štěstí otáčí zády. Bouračky idiotskejch celebrit a pedofilní kněží. Zhruba o tomhle všem…“
