V roce prvního MišMaše (93) vznikla v Praze i tato postpunková formace. Původně jako doprovod ke čteným textům, časem hudba převládla. Temná, nervozně tepající a těžká, ale už z podstaty také útěšná a duši hladící – třeba proti srsti. Ovšem i tam, kde se hudební motiv snaží o vstřícnost k posluchači, jej vokál – spíše deklamovaný než zpívaný – spolehlivě uzemní. Je to depresivní a surová poetika! Zíráme zblízka do tváře sarkasmu a cynismu nejhrubšího kalibru. Tak toto je ten výsledný tvar života? Hlavně si nic nenalhávat. /Ale milovat je oxymoron/. Milostné téma pojaté natolik cynicky a šťavnatě, že hipsterky jihnou. /Jsi jako fenka, která hárá, jsi vytuněná stará kára/. Slova, která jsme vždycky chtěli šeptat do dívčích oušek, ale nikdy jsme se neodvážili. Klávesy, dvakrát ságo, kytara, basa, bicí.
